Hvězdy vycházejí a zpívají s každým srdcem

Dlouho jsem přemýšlela, pod jakým názvem tento obrázek zveřejnit na DeviantArt - nebo věděla, ale netušila jsem, kterou část textu, z jaké jeho písničky, vybrat. Moc jich nemá a text k mé oblíbené How Many Times jsem nenašla. Ale o hudbě psát nechci. Chci psát o své hrdosti a radosti, dokud ji ještě čerstvě po dokreslení tohoto obrázku pociťuji.

Ano - můžu to říct s naprostým klidem. Jsem na sebe hrdá, líbí se mi to, co jsem nakreslila, což se mi často nestává. Vždycky se moc ráda vracím na první stranu skicáku, kde mám nalepený papír z konce června, kde jsem propiskou zkoušela kreslit portréty. Nelíbily se mi, nepodobaly se předloze a lidskou tvář to připomínalo jen vzdáleně. A pak nalistuji poslední stranu a vidím polepšení, o kterém by se mi ještě začátkem prázdnin ani nesnilo. Ve svém článku O tom, jak jsem se přestala štítit lidí popisuji svou cestu, kdy jsem si postupně oblíbila kreslení lidí a dnes už se toho nebojím. Tento článek začíná možná příliš egoisticky, ale s kvapným příchodem školního roku si potřebuji zvednout sebevědomí, takže mě prosím omluvte. Stejně mi to moc dlouho nevydrží.

Hadley Fraser - v současné době můj oblíbený herec, ale především zpěvák. Jsem si jistá, že jsem ho nekreslila naposledy.

Poprvé jsem se pustila do poloviny těla, čemuž jsem se až do nynějška vyhýbala a kreslila pouze portréty. Toho jsem se popravdě trochu obávala a až do poslední čárky v jeho vlasech se bála, že skončí pouze s dokončeným obličejem a zbytek zůstane ve skeči. Navíc mám pocit, že se po tomto obrázku budu škaredě mračit na každou károvanou košili, kterou si vytáhnu ze skříně.
Další chvíle, kdy my zatuhl spokojený úsměv nastala, když jsem začínala stínovat ruku. Na konci minulého školního roku nás učitelka výtvarné přípravy varovala, že ruce dělají spoustě lidí problém. Trénovali jsem je, byla jsem rozhodnuta se jim věnovat také přes prázdniny, ale z mého přesvědčení nakonec nic nebylo. Začátkem prázdnin jsem si sice nafotila spoustu rukou, když táta se svými přáteli hráli u jednoho z nich, když jsem pak ale začala kreslit lidi, všechno ostatní šlo bokem (stejně tak i kreslení pro RP, stydím se).
Přesto doufám, že se tady časem nějaká studie rukou objeví - aby blog nebyl pouze o portrétech a mých postavách. Párkrát jsem se dokonce přistihla uvažující nad knižními recenzemi, bohužel mám problém se k čemukoliv vyjádřit, zhodnotit. Stejně by to znamenalo se prvně vyhrabat z knižního bloku.